SOCHY
(Josef Kainar)

Hle, tvůj sval,
jenž opil se tvou krví…
Teď do kůže se opírá,
a pěknou vyvádí.
Ty pak s tvou kůží,
vy dva venkovánci,
žebráte na něj,
tiše v pozadí
a – vivat! vivat! – křičíte
při jeho pustém tanci.

To sochy, které na ryncích
svůj kámen vyhřívají,
jsou těchto žertů
zhola vzdáleny.
Netečné, hluché,
jako pivní kádě,
drží svůj tvar
hezky pohromadě
a ohromují mne:
být mrtev – dobrá.
Ale nezadávený?

Dívám se, dívám,
říkáte mi: rozkoš?
Být jezdcem z žuly
celý zavalen?
Ó, jak se deru
z toho temna ven!
Můj svale opilý,
oč náhle jsi mi bližší!
Protože taková
a strašná nehybnost
je jenom důkaz
opilosti vyšší.